Vysvětlíme, co je to exegeze při výkladu textů a její význam v právu. Také hermeneutika a eisegeze.
Co je exegeze?
Exegeze je objektivní výklad významu a text, tedy jeho doslovné a investigativní vysvětlení, i když v něk kontexty také filozofické, historické nebo náboženské, jako u biblické exegeze. Ti, kteří to uvádějí do praxe, jsou známí jako exegeté.
Toto slovo pochází ze starověké řečtiny, konkrétně ze slovesa exegeomai, přeložitelné jako „vyvést“, to znamená: „vystavit“, „extrahovat“, ve smyslu vyjmout pravda uvnitř věci. Exegeze je tedy považována za znovuzískání pravdivosti textu, chápaného jako jeho kritický a úplný výklad, bez ohledu na subjektivitu interpreta. V tomto se liší od eisegesis.
Exegetické cvičení obvykle zahrnuje přezkoumání historický kontext Y kulturní textu, který má být interpretován, s přihlédnutím k jeho překladu, jeho významným nebo zvláštním slovům, jeho proměnným, limitům a vnitřním souvislostem, tedy spíše vědecký pohled na text. Proto je obvykle provádějí specialisté v oboru.
Velmi častým případem exegeze je ta, která zahrnuje posvátné knihy, jako je Bible, Korán a podobně, které mohou být vzhledem ke své historické a kulturní důležitosti interpretovány jako dokumenty a jako literární díla nebo jako božské slovo Boží na Zemi. ..
Exegeze a hermeneutika
Exegeze i hermeneutika mají co do činění s interpretací, ale na úrovních a z velmi odlišných perspektiv.
Exegeze, jak jsme viděli, se vždy točí kolem textu, z něhož se snažíme „vytěžit“ tu nejobjektivnější pravdu, tedy nejúplnější, vědecký a vysvětlující smysl. Na druhé straně je hermeneutika Věda interpretace textů, tedy disciplíny, která se zabývá systematickým studiem překladu, vysvětlováním a porozuměním psaných textů, zejména starověkých.
Mohli bychom tedy tvrdit, že exegeze je pouze jednou z možných interpretačních metod, které studuje hermeneutika, protože ta má širší rozhled a pole zájmů a také představuje disciplínu, zatímco exegeze je jen jedna praxe.
Exegeze v právu
Ve světě Že jo Používá se také termín exegeze, i když již ne pro výklad starověkých textů, ale pro samotný text zákony, protože posledně jmenované jsou pouze obecnými principy shromážděnými v dokumentu a je třeba je vykládat, chápat a obecně aplikovat na každý případ, který má být posuzován.
Na druhé straně ve Francii v 19. století existovala právnická fakulta s názvem School of Exegesis, po vydání Napoleonova občanského zákoníku z roku 1804. Tato škola vyzdvihovala psané právo a navrhovala jeho výklad co nejvěrnější tomu, co bylo napsáno. , což mu dává přednost před jakýmkoli jiným typem úvah.
V tomto smyslu byla jejich vize práva antihistorická, protože normu chápali jako izolovaný prvek, a ne jako výsledek konkrétní cesty ve způsobu uvažování o právu. Spravedlnost.
Pro Exegetickou školu je tedy správný způsob interpretace a pravidlo Nešlo ani tak o to, co text sám říká, nebo co o něm mohl vyvodit závěr, jako spíše o to, že by se měl pokusit rekonstruovat samotný smysl vůle těch, kdo jej napsali, tedy autorit. Opravdu důležité na něm bylo, že obsahovalo nejvyšší myšlenku svého autora.
Exegeze a eisegeze
Pojmy exegeze a eisegeze lze považovat za opačné resp antonyma. Rozdíl mezi jedním a druhým spočívá v míře objektivity, která se odehrává při interpretaci textu, který každý z nich navrhuje.
Exegeze navrhuje čtení kontextový, vědecký a cíl textu, přičemž se berou v úvahu prvky přítomné v textu a ty, které o něm lze prozkoumat. Naopak, eisegesis pozvedá interpretaci textu na základě pohledu interpreta, tedy čtení textů ve vztahu k určitému tématu, ať už je či není přímo spojeno s textem v jeho původním kontextu.
Eisegezi lze chápat jako výklad orientovaný na předmět subjektivního čtenářského zájmu, nebo také jako zaujaté čtení, které vnucuje textu význam, který objektivně řečeno není, ale kterému podléhá.