Vysvětlujeme, co je marnivost podle filozofie, náboženství a proč je to hřích. Také jeho vztah k pýše a aroganci.
co je marnivost?
Když mluvíme o ješitnosti, máme na mysli jednu z forem pýchy nebo arogance, tedy přílišné přesvědčení, že jedinec má v sobě, své vlastní schopnosti nebo zejména jeho fyzický vzhled nebo přitažlivost, kterou působí na ostatní.
Podle Královské španělské akademie je to a synonymní z arogance, domněnka (být domýšlivý) a domýšlivost (být domýšlivý), zároveň jako „kvalita marnosti“ nebo „marná představa, iluze nebo fikce fantazie“. Tyto dva poslední smysly jsou blíže spjaty s původem slova marnost, které sahá až k latinskému hlasu vanitas ("Podvod", "klamné zdání") odvozené z vanus ("Dutý", "prázdný" nebo "marný").
Marnost tedy v zásadě souvisí s hodnocením zdání, povrchnosti a pomíjivosti, tedy věcí, které jsou podle západní filozofické tradice nejméně důležité.
Již v starověk byl varován před nebezpečím této tendence: mladý Narcis, v řecká mytologieNebyl schopen nikoho milovat, protože byl posedlý svým vlastním obrazem. Poté, co udiveně zíral na odraz vody, naklonil se k sobě tak daleko, že ztratil rovnováhu a zemřel utonutím.
Stejně tak řecký filozof Aristoteles (385 - 323 př. n. l.) popsal ješitné jako blázny a nevzdělance, kteří se „zdobí oblečením, oblékáním a podobně a přejí si, aby jejich štěstí bylo všem známo, a mluví o tom, že věří, že bude poctěn „v ní Nicomachovská etika.
Křesťanské náboženství to považuje za hřích, odvozený od pýchy (pýcha jako hlavní hřích nebo hlavní hřích), podobně jako arogance. Ve skutečnosti se v mnoha biblických a teologických překladech místo arogance používá marnivost, i když v tomto smyslu jsou prakticky stejné.
Pro křesťany to byl jeden z nejhorších možných hříchů. Křesťanský asketa a myslitel Evagrio Ponticus (345–399 n. l.) ji zařadil do svého seznamu „osmi pokušení“, která vedla k lidská bytost k čertu s tím, že „marnost zkazila vše, čeho se dotkla“.
Z tohoto seznamu byl později papežem Řehořem Velikým (asi 540-604) zredukován na sedm a přejmenován na „hlavní hříchy“ nebo „smrtelné hříchy“. Podle toho druhého je „marnost počátkem všech hříchů“.
Ješitnost, pýcha a arogance
Tyto tři termíny lze v obecném smyslu použít jako synonyma: všechny mají co do činění s přehnaným oceňováním vlastní osoby, s myšlenkou, že někdo stojí nad ostatními nebo že má větší cenu než ostatní. Tato myšlenka je v rozporu s téměř všemi filozofickými a náboženskými tradicemi lidstvo, takže je odsuzován prakticky ve všech kultur.
Ale jsou mezi nimi nuance, které je třeba objasnit. Obecně, když se mluví o marnivosti, souvisí to s vadou osobnost a s vyloženě negativní vlastností, ale zároveň souvisí především s fyzickým vzhledem, atraktivitou pro druhé, případně narcismem. Ješitný člověk je obvykle zastoupen před zrcadlem, zamilovaný sám do sebe.
Na druhou stranu je těžší rozlišit pýchu a aroganci. Vždy s negativními konotacemi se pýcha týká lidí, kteří věří, že jsou lepší než ostatní, a doufají, že ostatní jsou těmi, kdo ustupují a dělají kompromisy. Dalším rysem, také často připisovaným hrdým, je, že se neomlouvají, „nesnižují“ se na úroveň ostatních a raději setrvají v omylu, než by připustili, že jsou schopni se mýlit.
Hrdost má však i pozitivní význam: ten pocit zadostiučinění, který poskytuje dobře odvedená práce nebo rodinný příslušník, který uspěje a jehož radost sdílíme. Takto viděno se pýcha vzdaluje aroganci a stává se téměř opačným, téměř pokorným pocitem: radostí, protože věci nakonec dobře dopadly, protože se nám, jako komukoli jinému, mohly pokazit.