Vysvětlíme, co to byl nacismus, jak vznikl, jeho vlastnosti a jeho vztah k fašismu. Také, co byl holocaust.
Co byl nacismus?
Nacismus nebo národní socialismus (v němčině nationalsozialismus) je německá varianta fašismus, vznikla ve 20. letech 20. století. Prosazovala ji Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) a její vůdce Adolf Hitler (1889-1945).
Byla to ideologie a politická praxe reakčních hodnot, totalitní, která odlišovala občanů od jeho rasy a že zřízení třetí německé říše (tzv Reich).
S nacismem u moci se Německo rychle stalo diktatura a militarizovat své společnost. Byl vybudován režim jediné strany, který vložil do Adolfa Hitlera totalitu politické moci a vytvořil pro něj pozici „průvodce“ nebo „...Vůdce” (führer), údajně prozřetelností určeno k tomu, aby dovedlo Německo k jeho bývalé slávě. Takové aspirace vedly k Evropa na WWII.
Nejkontroverznějším rysem nacismu však byla pravděpodobně jeho konkrétní interpretace dějin z r evoluční teorie Charlese Darwina, v tom, co je známé jako „sociální darwinismus“, to jest víra ve kterém různé lidské etnické skupiny musí mezi sebou soutěžit, aby přežili jen ti silní a zdatní, kteří převezmou všechny zdroje.
To vedlo k nacismu a německému lidu k pronásledování zvažovaných „méněcenných ras“ (untermenschen), zejména Židů, které Hitler vyznával zvláštní nenávistí, a podniknout opatření k jejich násilné deportaci a následně v kritických dobách druhé světové války k jejich vyhlazení.
Charakteristika nacismu
Nacismus nebyl vždy v souladu se svými ideologickými předpoklady a nebyl ani vysvětlitelný tradičními politickými termíny. Obecně řečeno, byl charakterizován následujícím:
- Bylo to antidemokratické, totalitní, militaristické hnutí, rasista Y nacionalista, vertikálně organizované kolem postavy svého věčného a nezpochybnitelného vůdce Hitlera.
- Její ideologická pozice aspirovala na „třetí cestu“ mezi konzervativní pravicí a revoluční levicí. Tím podpořila a Stav silná a zároveň silně stratifikovaná společnost s občany první, druhé a třetí třídy, etnicky diferencovanými.
- Nacismus měl za nepřátele marxismus a všechny formy komunismus nebo anarchismus, ale byl také proti buržoazie tradiční a judaismus, v tom druhém spatřuje symbol lichvy a půjčování. Nacisté ve svých nacionalistických bludech dokonce tvrdili, že jsou všichni součástí celosvětového spiknutí proti Německu.
- Nacistický stát byl represivní a policejní, jedna strana a byl považován za nepřátele národ nejen Židům a komunistům, ale také homosexuálům, svědkům Jehovovým, Cikánům a všem, kteří se stavěli proti jeho modelu vláda. Mnozí z nich byli nuceni k otrocké práci a později uvězněni v koncentračních táborech.
- Nacistická zahraniční politika byla založena na myšlence „životního prostoru“ (Lebensraum) nezbytné, aby německý lid dosáhl slávy, pro kterou byl předurčen. K tomu bylo nutné připojit území sousedy východní Evropy a znovu je osídlit německou krví poté, co je „očistil“ od jejich tradičních osadníků.
- Nacisté se považovali za přímé potomky lidu árijský, domnělé rasově a jazykově homogenní indoevropské etnikum, z něhož by pocházely všechny tradiční evropské národy. Z toho důvodu považovali rasové míšení za akt proti přírodě a dohlíželi na zachování genetické čistoty německého lidu.
Vzestup nacismu
Přestože patřil k ještě menšinové straně, Hitler byl v roce 1933 jmenován kancléřem.
Nacismus se objevil v Německu Výmarské republiky, založené po německé porážce v První světová válka a podpisem Versailleská smlouva, ve kterém byli poražení konfliktu vystaveni řadě zdrcujících politických a ekonomických podmínek.
Zášť, nespokojenost, špatné životní podmínky a pocit zrady byly některé z pocitů, které visely ve vzduchu a z nichž se odrážel Hitlerův hlas.
Kromě toho se od počátku 20. století v germánských populacích Evropy, uvnitř i vně Německa a Rakouska-Uherska, uhnízdil silný pangermanistický sentiment, který toužil po mocném národu, který by je spojil, nebo jak později sám Hitler navrhl: "Říše, která trvá tisíc let."
Tak se v roce 1919 Hitler připojil k Německé dělnické straně (DAP), jejíž nacionalistické kázání ho svedlo, a rychle se stal jedním z jejích vůdců a předních řečníků.
Po reformě strany a založení NSDAP byl v roce 1921 Hitler poprvé představen jako führer, odstartoval zběsilý závod o uchopení politické moci uprostřed atmosféry všeobecné krize, z níž byli obviňováni sociální demokraté. Nacisté vytvořili své vlastní šokové jednotky, SA (sturmabteilung), kterými můžete předvádět a zastrašovat své protivníky.
Ruku v ruce s dalšími politickými aktéry, jako byl Franz von Papen (1879-1969), který viděl Hitlera jako loutku k moci, vstoupila nacistická strana do chodu státu, přestože byla stále menšinovou stranou. Tak byl Hitler v roce 1933 jmenován kancléřem Německa, což mu dalo kontrolu nad Německem vykonna moc.
Jeho první akcí bylo požádat o rozpuštění parlamentu (Reichstag) a vypsání nových voleb na tentýž rok, které byly přerušeny vypálením zákonodárné budovy (pravděpodobně na Hitlerův rozkaz) a vyhlášením výjimečného stavu, který vedl ke zrušení základních práv Ústavy hl. 1919.
Každopádně volby proběhly a nacismus získal 44 % hlasů. Hitler měl ale eso v rukávu: požádat parlament o vyhlášení zvláštních pravomocí, pomocí kterých by krizi zvládl.
Tento zmocňovací zákon mu byl udělen v roce 1933 díky silnému sociálnímu a politickému nátlaku ze strany členů nacistické strany. Jakmile Hitler získal diktátorské pravomoci, zakázal a rozpustil opoziční strany, čímž zahájil svůj politický režim.
Následující rok se konala nechvalně známá „noc dlouhých nožů“ (Nacht der langen Messer), ve kterém nacistické jednotky (nově vytvořené SS a Gestapo) obléhaly zbytky německých odpůrců, vraždily a zatýkaly významné politiky.
Mezi oběťmi byl bývalý kancléř Kurt von Schleicher (1882-1934), nebo bývalí Hitlerovi soudruzi, kteří již nebyli pro velení užiteční nebo jejichž věrnost byl podezřelý, jako Gregor Strasser, Gustav Ritter von Kahr a Ernest Röhm.
Prostřednictvím tohoto převratNacismus převzal téměř všechny struktury státu. Poslední kroky k totální diktatuře proběhly po smrti německého prezidenta Paula von Hindenburga (1847-1934): v roce 1934 Hitler oznámil, že pravomoci prezidenta budou napříště převedeny na kancléře, tedy na jeho osobu.
Po uspořádání schvalovacího plebiscitu, v němž nacisté získali 90 % hlasů, tak formálně začala německá Třetí říše.
Holocaust
Dnes je známá jako holocaust (v hebrejštině šoa, "Katastrofa") k tomu, co v té době nacisté pokřtili jako "konečné řešení" (Endlösung) pro Židy Evropy, tedy systematický a rozsáhlý plán na vyhlazení „méněcenných ras“, které obývaly země okupované německou armádou za druhé světové války, zejména Židů.
Podobný genocida odehrálo se mezi koncem léta 1941 a koncem války v roce 1945. Stálo to životy dvou třetin evropské židovské populace, odhadem 6 milionů lidí.
Kromě toho byly v síti koncentračních táborů a nucených prací, z nichž mnohé měly také plynové komory a průmyslová krematoria, popraveny miliony Poláků, Cikánů, tělesně a duševně postižených, homosexuálů a sovětských válečných zajatců.
Holocaust je považován za největší genocidu 20. století a jednu z největších v soudobých dějinách lidstvo.
Nacismus a fašismus
Obecně jsou nacismus a fašismus víceméně rovnocenné pojmy. Oba jsou extrémní, radikální a nedemokratické politické tendence, zejména ty s rasistickým nebo rasovým pozadím. xenofobní. V té době však termín „fašistický"Měl na mysli italské politické hnutí homologní s nacismem, vedené Benitem Mussolinim."
Italští fašisté se drželi podobných militaristických, antikomunistických a imperialistických hodnot jako Němci. Své jméno dostali z latinského výrazu fasces, přeložitelné jako „dělat“, a které staří Římané používali jako symbol autority. Jeho úkolem bylo obnovit v Itálii slávu starověké římské říše a zmocnit se afrických kolonií svých evropských rivalů.
Pád nacismu
Nacismus skončil počátkem roku 1945, kdy byla definitivně poražena německá Třetí říše spojenými armádami Sovětského svazu a západních spojenců (Spojené státy americké a Velká Británie).
Vzhledem k tomu, že už bylo všechno ztraceno, Hitler a mnozí z jeho nejvyšších představitelů spáchali sebevraždu ve svém podzemním bunkru v Berlíně. Na druhé straně bylo mnoho vysokých vojenských vůdců Říše zajato a souzeno mezinárodním soudem v Norimberském procesu v letech 1945 až 1946.