Vysvětlujeme, jaké byly vlastnosti romantismu, jeho témata, hodnoty a disciplíny, ve kterých se projevoval.
Romantismus vznikl v severní Evropě koncem osmnáctého století.Romantismus
The Romantismus (1789-1880) byl zároveň uměleckým, filozofickým, estetickým, hudebním a literárním hnutím. Vznikla na severu Evropa (v Německu a Anglii) na konci 18. století a zaujala postoj opačný k Ilustrace a neoklasicismus v té době dominantní.
Navíc to byl nový způsob myšlení, který se brzy rozšířil po Evropě a celém světě. Tak to navždy změnilo způsob, jakým se my na Západě vztahujeme k Příroda, láska, umění a pracoval.
Dědic významných děl a evropských uměleckých směrů, jako je např Sturm a Drang („bouře a impuls“) Němčina nebo the romány Wolfganga von Goetha (1749-1832), mimo jiné, je romantismus zásadním hnutím pro pochopení Dějiny moderního západu a světa.
Natolik, že do jisté míry jsme dnes všichni romantici, protože mnozí z nich hodnoty ústřední pro toto hnutí jsou stále živé, navzdory skutečnosti, že od jeho rozkvětu, v polovině devatenáctého století, uplynula téměř dvě století.
Název hnutí je předmětem debaty, protože má důležité spojení s francouzským termínem romantický, používaný v 16. století k označení rytířských románů. Vycházely pak v románském jazyce (zatímco vědecká a filozofická pojednání byla vydávána v latině či řečtině, v klasických i „vážných“ jazycích).
V důsledku toho by tento termín byl zpočátku spojován s malebností, sentimentální, charakteristikou tohoto typu literatura. Možná z tohoto důvodu se v průběhu 19. století v různých evropských jazycích používaly různé způsoby odkazování na hnutí: romantisch buď romantický v němčině, románský Y Romantický ve španělštině.
Dnes je důležité pochopit, že romantika nemusí nutně souviset s erotickou romantikou a milostnými příběhy, ale spíše s přístupem k životu, který povyšuje city nad logický a racionální svět navrhovaný modernou.
Dále uvidíme hlavní charakteristiky romantismu a podrobně rozebereme některé z jeho nejvýznamnějších autorů, myslitelů a umělecká díla a literární.
Charakteristika romantismu
1. Pocity předcházejí rozumu
Romantismus byl především reakcí na chladný, racionální a milimetrový svět, který zplodil francouzské osvícenství a který byl uveden do praxe s industrializace. Doba venkova se svou kontemplativní povahou je pryč: moderní svět byl rychlý a neklidný, s odměřeným časem a rozumem jako nejvyšší hodnotou. lidstvo.
Romantismus proto usiloval o znovuzískání toho, co bylo považováno za ztracený nebo zapomenutý aspekt lidské bytosti: sentimentální. Z tohoto důvodu romantičtí umělci vychvalovali jedinečnost svého vnitřního světa, chápali svou práci jako dílo demiurga nebo boha stvořitele vlastního vesmíru a považovali se za jiné, jedinečné, originální jedince.
Pro ně měl instinkt a kreativita mnohem větší cenu než univerzalistické úvahy racionalismu, který o člověku uvažoval spíše ve vědeckých a sociologických pojmech.
Romantická díla proto obvykle představují osamělé a trpělivé hrdiny, uchvácené vášní vnitřní bouře, jako byl Goethův mladý Werther, jehož nemožná láska s Carlotou dovede k sebevraždě.
2. Dětství jako ztracený ráj
Pro romantiky civilizace dělá lidi nemocnými. Lidé, protože jsme jím zavedli přísný a racionální řád, který nás vzdaloval od přírody a našeho původu. Proto bylo nutné znovu se spojit s tou ztracenou přirozeností, plně zastoupenou v postavě dítěte: rebelem par excellence, naivním, čistým, stále nezkaženým banálními ambicemi obchodu a průmyslu.
Mnoho romantických umělců prchalo z průmyslové civilizace do exotických a přírodních krajin, ať už na dlouhých cestách, nebo při neustálém hledání přirozeného útočiště, aby se znovu spojili s „pravou“ přírodou. V tomto smyslu vyjadřovali určitou nostalgii po venkově, po životě před městy.
Jiní na druhé straně přijali politické a revoluční myšlenky, které bránily vrozenou dobrotu lidské bytosti před korupčním vlivem buržoazního světa.
V romantické imaginaci zaujímají důležité místo rebel a tragický hrdina: ti, kteří povstanou proti celé společnosti a jsou masy nepochopeni, označeni za blázny nebo obětováni, s výjimkou těch několika vyvolených, kteří dokážou pochopit hloubku a poctivost jeho boj. V něm jsou romantičtí hrdinové dědici mýtus Křesťan.
3. Vyvyšování nacionalismu
Romantismus obnovil prvky středověké imaginace, jako jsou čarodějnice.Na rozdíl od toho, co navrhovalo osvícenství, mnohem více kosmopolitní a univerzalistické, byl romantismus hluboce nacionalistickým hnutím. Jeho díla převzala folklór a legendy a venkovské tradice každé země, a hájil jedinečnost a originalitu každé kultury, jejího vlastního ducha popř Volkgeista.
To vedlo k povznesení zlatých věků, tedy minulých okamžiků slávy a plnosti. The nacionalismy Evropané byli z velké části romantický vynález.
Tímto způsobem byla obnovena středověká imaginace, tak očerněná Humanismus a osvícenství, protože to spojovali s náboženským tmářstvím a pověra, opak lidského rozumu.
Romantici naopak viděli v středověký stav větší čistoty a zachránil četné příběhy z minulosti, jako je artušovská mytologie nebo skandinávské ságy, stejně jako poetické tradice v místních jazycích, jako je velština, skotština, galicijština atd. Vyhnuli se tak řecko-římskému evropskému dědictví, na které se soustředili neoklasici.
Příkladem toho jsou romány jako např Nádhera Goetha, Frankenstein Mary Shelley nebo Ivanhoe od Waltera Scotta, stejně jako obrazy jako např Paní Godiva od Johna Colliera a Coven Y čarodějnický let Francisca de Goyi, mezi mnoha dalšími. Stejně tak hudební skladby Italů Giacomo Puccini a němčinu Max Brunch, ve kterém se ujali populárního odkazu.
4. Estetická rebelie
S takovou originalitou se romantici nutně museli bouřit proti tradičním normám a převládajícím uměleckým stylům.
Na jedné straně to znamenalo přestat kopírovat tradiční klasické motivy a na druhé straně rozejít se s myšlenkou hotového a úplného díla, ocenit místo toho nedokončená, otevřená díla, což nám umožnilo ocenit to, co bylo jedinečné a osobní na každý umělec. Kánony a školy je nezajímaly tolik jako síla subjektivního vyjádření.
Kreativní svoboda v tomto smyslu byla nejdůležitější. Romantičtí básníci se rozešli s přísností metru a dovolili si verše více zdarma; smíchali próza a veršovat dle libosti; se rozešel se třemi aristotelskými jednotkami divadelní hra; zachránili středověké žánry jako balady a romance; a v hudba přijali improvizaci.
5. Návrat ke křesťanství a zkušenosti Boha
Romantický zážitek z přírodního světa byl vznešený, téměř mystický.Imaginárium romantismu mělo na rozdíl od osvícenství pevné křesťanské kořeny. Mnoho jeho obrazů se zabývá biblickými či novozákonními výjevy a v jeho lyrických dílech a románech je neustále přítomno téma oběti mesiáše.
Básníci jako Němec Novalis (1772-1801) psali jeho zesnulé milované (další z velkých motivů romantických básníků), porovnávali jeho lásku k ní s láskou k Ježíši nebo ji popisovali podobnými slovy jako Panna Maria. .
Na druhou stranu byli romantici velkými obdivovateli krajiny a jejich zkušenost s přírodním světem byla vznešená, téměř mystická, podobná té, kterou v minulých dobách nabízely zázraky nebo boží zjevení. Svým způsobem milovali Bůh mimo kostely, v přírodní kráse, jelikož se zároveň jednalo o laické hnutí, které s tím vůbec nesouviselo morální náboženské a s katolickou církví.
Romantické krajiny byly tedy hojně zastoupeny v malbě a snažily se spíše vyzdvihovat emoce, než kopírovat skutečnou topografickou perspektivu. Malebnost a vznešenost je zajímalo nejvíce.
Později to ustoupilo myšlence flaneur nebo pocestný, jedinec, který se beze spěchu potuluje moderními městy, jen pozoruje, a tím se distancuje od neklidného života buržoazie. Francouzský básník Charles Baudelaire (1821-1867) o ní napsal mnoho veršů.
6. Ocenění fantazie a grotesky
Konečně, romantismus nebyl drahocenným a perfekcionistickým hnutím symetrických a vyvážených děl, ale nade vše si cenil vášně a impulsu. Nezajímala je ani realistická perspektiva, která se zabývala sociálními otázkami. Z tohoto důvodu mají v jeho imaginaci místo fantazie, groteska, hrůza a nadpřirozeno a lze v nich ocenit i to vznešené.
V romantických románech se to hemží příšerami a duchy, zlověstnými i ďábelskými, a odtud se v 19. století zrodila tzv. gotická literatura. Romány a příběhy jako ty od Edgara Allana Poea, Brama Stokera, Lorda Byrona a Johna Williama Polidoriho jsou toho příkladem, stejně jako poezie Charlese Baudelaira, v níž se to hemží upíry, prostitutkami a dokonce syfilidou, nebo poezie Britů Johna Keatse. a William Blake.