• Co je to daňové nebo daňové právo?
• Historie fiskálního nebo daňového práva
• Principy daňového nebo daňového práva
• Prameny daňového nebo daňového práva
• Daně
• Druhy daní

Vysvětlíme, co je to daň nebo daňové právo, jeho historii, principy a prameny. Také, co jsou daně a jaké existují.

Daňové nebo daňové právo studuje pravidla o daních.

Co je to daňové nebo daňové právo?

Daňové právo nebo daňové právo je odvětví finanční právo věnované studiu pravidla které zavádějí a uplatňují daně nebo pocty. Jinými slovy, jde o studium daňové síly Stav, tedy jeho mechanismů získávání příjmů k financování veřejných výdajů, tedy veřejných investic ve prospěch společný prospěch.

Daňové právo se běžně zajímá o materiální (fyzické) nebo procesní (formální) aspekty uvažované v právním systému daňových záležitostí dané země. Odkazuje také na soubor výjimek, sankcí, protokoly a zvláštní ustanovení, jejichž prostřednictvím každoročně spravuje daňovou povinnost.

V tomto smyslu lze v rámci daňového práva rozlišit dvě různá odvětví, kterými jsou:

• Hmotný daňový zákon. To se postará právní normy které dodržují daňovou disciplínu a národ.
• Formální daňové právo. Že ho zajímá řada kroků a norem, kterými se stát musí řídit, aby vyrovnal daň.

Rozdíl mezi těmito dvěma větvemi je flexibilní a není striktně zakreslen, protože obě jsou součástí stejného právního a právního rámce.

Historie fiskálního nebo daňového práva

Od starověku, lidská bytost byla organizována v společnosti řídil a umět centrální. Tuto moc měl faraon, král, velekněz nebo později feudálové či samotná katolická církev.

Každý z nich sloužil různým způsobem k politické, sociální a ekonomické organizaci společenství. Proto byl vládce vždy příjemcem tributů nebo daní, které byly vybírány, často vynuceným a násilným způsobem, od mas pracovníků.

Například ve starověkém Egyptě byl hold faraonovi povinností, jejíž porušení bylo tvrdě trestáno. Později, v římské říši, byl tribut formálně konsolidován a objevily se první a primitivní formy daňového práva.

Po vstupu do moderny a vybudování demokratických, sekulárních a liberálních republik Západu přešel hold do rukou státu spravovaného vláda posun. V současné době se skládá z kapitály, již není v druh (výrobní partie) jako ve starověku.

Principy daňového nebo daňového práva

Princip uniformity znamená, že kdo vydělává nejvíce, také více platí.

Daňové právo se řídí následujícími obecnými zásadami:

• Zákonnost pocty. Pod předpokladem nullum tributum sine lege, tedy „není daně bez zákona“, tato zásada stanoví, že daně může vydávat pouze právně konstituovaná moc, která má legitimitu a výslovné oprávnění ze strany celé společnosti. Stejně tak stanoví, že žádný hold nesmí být stanoven tak, že by to alespoň porušovalo zákon.
• Povinný charakter pocty. Jak již název napovídá, tato zásada diktuje, že hold je povinností, z níž ne občan Obyčejné je osvobozeno a nezávisí na ochotě jednotlivce platit. V tomto smyslu je jedinci vnucována kolektivní touha zajistit soulad se zákonem. Výjimky z této zásady budou stanoveny pouze v zákoně, který ji stanoví.
• Hold spravedlnosti. Podle tohoto principu mají všichni lidé, kteří tvoří společnost, povinnost přispívat na její udržení prostřednictvím strategie daní, které stát diktuje. Takový příspěvek však musí být poskytnut spravedlivě s přihlédnutím k jejich příjem a příslušných kapacit tak, aby daňové zatížení bylo rozloženo rovnoměrně spravedlivý v celé společnosti.
• Jednotnost holdu. Tento princip, chráněný pojmem právní rovnosti, umožňuje určitou „daňovou nerovnost“, která vyžaduje více příspěvků v důsledku stejné daně těm, kteří ve společnosti vydělávají nejvíce.
• Pocta reklama. Tato zásada, zjednodušeně řečeno, stanoví, že daňová záležitost musí být veřejná, to znamená, že nesmí mít prostor pro tajemství nebo soukromou správu, ale že vše musí být děláno pod plným dohledem ostatních, aby se minimalizovaly marže. korupce a zajistit dodržování výše uvedených zásad.
• Hold jistota. Podle tohoto principu nestačí, aby zákon daň vytvořil, ale musí k ní být připojena všechna nezbytná ustanovení pro její regulaci, kontrolu a provádění, a tím zajistit co největší jistotu jejího fungování.
• Žádná konfiskace tributu. Tato zásada je stanovena, aby zajistila, že se stát nemůže pokusit prostřednictvím tributu proti soukromý pozemek. Proto diktuje, že hold platí za dobrý resp servis nemůže se rovnat veškerému zboží nebo službě, protože by to znamenalo jeho konfiskaci státem.
• Ekonomika sběru. Stát sice může tvořit a spravovat daně, ale podle tohoto principu tak může činit pouze za účelem zajištění vlastní existence a udržování, nikoli za účelem obohacování jakéhokoli druhu. Z toho důvodu nebude moci od občanů požadovat více, než je nezbytně nutné pro další provoz.

Prameny daňového nebo daňového práva

Zdroje daňového práva jsou obecně omezeny na to, co je stanoveno Doktrínou, tedy na formální ustanovení obsažená v zákonech, nařízeních, vyhláškách, mezinárodních smlouvách a judikatura. To vše v právním rámci stanoveném Magnou chartou neboli národní ústavou.

Daně

Daněmi nebo poplatky nazýváme řadu peněžních závazků stanovených zákonem, kterými všichni občané přispívají k udržení státu. Uvedená povinnost je zakotvena zákonem v samotném právním řádu.

Jeho dodržování může a měl by vykonávat stát, který je samotným zákonem zmocněn k uplatnění přiměřeného trestu v případě, že jej občan nedodrží. Účelem těchto daní je zaručit možnost existence státu a sociálního paktu, který prostřednictvím svých zákonů a vyhlášky záruky.

Druhy daní

Obecně vzato lze pocty rozdělit do:

• Daně z příjmu, zisku a kapitálu. Tedy částky vypočtené z mimomzdových příjmů občanů.
• Příspěvky na sociální zabezpečení. Jsou to části platu pracovníků které jsou určeny pro systém sociálního zabezpečení, který existuje ve vaší zemi a který můžete mít v případě nouze Zdraví nebo formou starobního důchodu, až na to přijde čas.
• Daně z práce. Prostřednictvím kterého stát zdaňuje držitele velkých podnikání Y podnikání.
• Daně na vlastnictví. Vypočteno tak, že ti, kdo vlastní více majetku, než je nezbytně nutné, přispívají úměrně státu.
• Daně ze zboží a služeb. Prostřednictvím kterého stát dostává část peněz určených na nákup, pronájem nebo obchodní operaci, která se provádí.
• Ostatní daně. Určeno k posouzení určitých podmínek, událostí nebo společností.