Vysvětlujeme, co je exil, jaké existují typy a jejich různé příčiny. Také politický exil a exil v Bibli.
co je exil?
Exil, exil nebo expatriace je oddělení, dobrovolné nebo nucené, a osoba půdy, ke které patří, obecně produkované z politických, ekonomických důvodů nebo důvodů přežití. O exilu lze mluvit jako o místě („ti, kteří žijí v exilu“) nebo dokonce jako o společenství z exulantů a národ. Je také běžné používat výraz exil jako synonymní uprchlík.
Exil má v zemi dlouhou tradici Dějiny. V starověk, například nejhorší tresty za občanů Řeky sestávaly z popravy nebo vyhnanství. Tradice praví, že athénský filozof Sokrates (470–399 př. n. l.) byl nucen volit mezi oběma možnostmi a že tváří v tvář bolesti z exilu dal přednost smrt požití jedu.
Velmi často byli vyhnanci zneuctěnými knížaty a vůdci, jak souvisí s řeckým králem Théb Oidipem; nebo o princi Rámovi v Rámajáně ze třetího století před naším letopočtem. C. v hinduistické tradici; nebo římského vojenského a politického hrdiny Scipia Afričana (236-183 př. n. l.), který se obviněný ze zrady a zpronevěry rozhodl pro dobrovolný exil.
Mnohem později v historii byl sám Napoleon Bonaparte poté, co byl svržen ze své funkce císaře, odsouzen k vyhnanství na ostrově Santa Marta.
Jak bylo vidět, v mnoha z těchto případů jde o exil v důsledku změn ve struktuře politické moci, které vedou k vyhnání či popravám představitelů minulého režimu. To je běžné zejména v případech, kdy diktatury nebo represivní režimy.
Přesně to se stalo na konci španělské občanské války (1936-1939), kdy tisíce Španělů pronásledovaných Frankovým režimem emigrovaly do různých zemí Amerika Y Evropa. K tomu došlo také na Kubě po provedení komunismus, zejména v tzv. „zvláštním období“ v 90. letech, kdy mnoho Kubánců skákalo do moře na raftech v naději, že odejdou do exilu ve Spojených státech.
Typy exilu
Exil může nastat různými způsoby, z různých důvodů a za různých podmínek, takže můžeme rozlišit následující kategorie:
- Vnější exil. Týká se forem deportace nebo vyhoštění občanů z jejich vlastní země, obvykle z politických důvodů, protože uvedené vyhoštění připadá na vláda posun.
- Vnitřní exil. Týká se exilu, ve kterém se nemění země, ale spíše lokalita v zemi samotné, například z důvodů nuceného přesídlení. Vztahuje se také na případy uměleckého umlčení, politického anulování nebo totální cenzury, které jsou aplikovány na jednotlivce, kteří jsou proti převládajícímu politickému režimu.
- Dobrovolný exil. Jde o dobrovolný exil, ve kterém se jednotlivec z různých důvodů rozhodne opustit svou vlast s vědomím, že se nebude moci vrátit.
- diaspora. Tento termín se používá k označení exilu velkých mas lidí, ať už dobrovolných (jako jsou ekonomičtí migranti) nebo nucených (jako jsou politicky vysídlené osoby).
Politický exil
Exil z politických důvodů je možná nejčastější v historii a vyskytuje se v případech, kdy dojde k radikální nebo násilné změně umět, vládní systém nebo jeho ideologie, zvláště když to vede k nedemokratickým režimům.
Otázka politického exilu však často implikuje existenci dvou úhlů pohledu, protože mnoho exulantů je ve svých domovech žádáno pod trestním oznámením.
Je tedy možné, aby byl exulantem politicky pronásledovaná osoba, osoba, která je ve své zemi svými odpůrci při výkonu moci nespravedlivě obviňována; Nebo to může být, jako je tomu u mnoha bývalých diktátorů, kteří ve své zemi spáchali neodpustitelné zločiny a poté se uchýlili do jiné, ve snaze uniknout Spravedlnost.
Úkol odlišit jeden případ od druhého (a tedy udělit či neudělit právo na azyl) vždy odpovídá hostitelské zemi a závisí do značné míry na dohodách podepsaných s vlastí exilu.
Exil v Bibli
V případě biblických zpráv se nucený odchod hebrejského lidu z Jeruzaléma kolem roku 586 př. n. l. nazývá vyhnanství. C., protože město dobyl babylonský král Nebucodonosor II.
Babyloňané masivně vyháněli Židy ze svých zemí, což je v Bibli interpretováno jako spravedlivý boží trest pro židovský národ, který se oddával modlářství a hříchu. Později, když Peršané dobyli Babylón (537 př. n. l.), král Kýros dovolil Židům návrat do vlasti, čímž skončil exil.
Nebylo to však jediné ani poprvé, kdy Židé trpěli nucenou emigrací. Později je Římané také podrobili diaspoře, tedy nucenému přesídlení do nejzazších končin Říše, jako trest za to, že se vzbouřili během takzvané židovsko-římské války. Tento druhý exil je známý jako Edomský exil.
Exulanti židovského národa se počítají do čtyř, znovu sjednocených pod názvem diaspora.