- co je paradox?
- co je paradoxní?
- Paradoxy života
- Fermiho paradox
- Epikurův paradox
- Paradox dvojčat
- Paradox cestování časem
Vysvětlujeme, co je to paradox, co se považuje za „paradox života“ a příklady slavných paradoxů, jako je cestování v čase.
co je paradox?
Paradox je myšlenka, skutečnost nebo tvrzení, které je v rozporu s logika nebo porušuje zdravý rozum. Slovo paradox Pochází z lat paradox, což doslova znamená „v rozporu s běžným názorem“. Říká se tomu také antilogie. Nemělo by být zaměňováno se sofistiky, což je pouze zdánlivě platná úvaha.
Jsou společným základem filozofické nebo logické debaty, protože paradoxy často vedou do slepých uliček logiky. Často jsou formulovány jako způsob přenosu určité pojmové složitosti ve specifické oblasti znalostí, jejichž řešení se vymyká tradičnímu způsobu učení. myslel.
Můžeme mluvit o následujících typech paradoxů:
- Opravdové paradoxy. Ty, které jsou ověřitelné, ale které mají nádech absurdity nebo rozporu se samotnými podmínkami.
- Antinomie. Paradoxy, jejichž výsledek je v rozporu s premisami, ze kterých vychází, přestože jeho deduktivní metody jsou naprosto platné.
- Definice antinomií. Literárního využití z velké části vycházejí z nejednoznačných definic, popř metody Ilustrativní myšlenkové linie týkající se klíčového smyslu.
- Podmíněné paradoxy. Tvrzení, které získávají paradoxní charakter tím, jak se je člověk snaží vyřešit, buď proto, že je jich nedostatek informace pro jeho vyřešení nebo proto, že je to prostě nemožné.
Je také obvyklé kategorizovat paradoxy podle oblasti poznání, které se týkají: paradoxy matematika, paradoxy v fyzický, atd.
co je paradoxní?
V širším smyslu jsou všechny situace, události nebo události považovány za paradoxní. návrhy které v sobě obsahují neřešitelnou, ironickou situaci, která je v rozporu s logikou nebo výzvou zdravému rozumu.
Můžeme říci, že situace je paradoxní, například když jsme do ní ponořeni konflikty jejichž předsevzetí je zhoršuje, nebo když je prosazování našich tužeb činí přesně nedosažitelnými.
Paradoxy života
Často se mluví o „paradoxech života“ v souvislosti s tím, že se lidé často ocitají v paradoxních, ironických situacích nebo bez zjevného řešení. V nich dělání zjevného ještě více komplikuje to, co má řešit.
Neexistuje žádný „oficiální“ či definitivní korpus těchto životních paradoxů, ale spíše lidové lidové formulace. Používají se jako způsoby uvažování o životě a jeho libovůli, v „logice“ života. život, tedy jako formu výuka s ohledem na to, co se paradoxně nelze naučit předvídat.
V následujících bodech uvidíme některé slavné paradoxy z různých oblastí.
Fermiho paradox
S tímto titulem je známý zjevný rozpor, který existuje mezi vysokými pravděpodobnost že inteligentní civilizace existují i v jiných planety a solární systémy (vzhledem k velikosti Vesmír) a naprostá absence důkazů v tomto ohledu, které my lidé máme dodnes.
Kdo první formuloval tento paradox, byl italský fyzik Enrico Fermi v roce 1950 uprostřed neformálního rozhovoru, když pracoval ve Spojených státech.
Možná kvůli pesimismu, který v té době studené války existoval a možný konflikt jaderné, Fermi odpověděl na svou vlastní otázku, že spolu s vývojem technologický Aby bylo cestování vesmírem efektivní, civilizace také vyvinuly technologický potenciál, aby se zničily. Předpověděl tedy lidstvo neperspektivní budoucnost.
Epikurův paradox
Také známý jako Problém zla, tento svého druhu paradox filozofický nebo náboženský obsahuje obtíž, která existuje při sladění existence zla, utrpení a nespravedlnosti ve světě, s předpokládanou existencí vševědoucího a všemocného božstva, které je také benevolentní, jak předpokládá klasický teismus.
Tento paradoxní přístup je založen na čtyřech základních otázkách:
- Je to tak, že se Bůh chce vyhnout zlu, ale nemůže? Není tedy všemocný.
- Je to tak, že Bůh je schopen to udělat, ale nechce? Pak to není benevolentní.
- Je to tak, že Bůh je schopen to udělat a také to chce? Proč potom existuje zlo?
- Je to tak, že to Bůh neumí a nechce? Proč tomu tedy říkat Bůh?
Podle latinského spisovatele a křesťanského apologeta Lactantia byl řecký filozof Epikuros ze Samosu prvním, kdo tento paradox formuloval, a proto je často uváděn jménem.
Paradox dvojčat
Nazývá se také Paradox hodin, je to a experiment snaží pochopit rozdíl v vnímání z počasí ve dvou pozorovatelích v různých stavech pohybu. Navrhl to Albert Einstein.
Je součástí toho, co dnes známe jako Teorie relativity speciální, kde fyzický génius vysvětluje, jak daleko od absolutních rozměrů závisí čas a prostor na poloze pozorovatele.
Nejobvyklejší formulaci tohoto paradoxu však má na svědomí francouzský fyzik Paul Langevin a za protagonisty bere dvě dvojčata: jedno z nich zůstává v Země zatímco druhý podniká dlouhou cestu ke vzdálené hvězdě, v kosmické lodi schopné dosahovat rychlostí podobných jako ty ze světla.
Cestující dvojče se nakonec vrátí a uvědomí si, že je mladší než jeho bratr na Zemi, protože dilatace času by způsobila, že jeho čas utíkal pomaleji než čas jeho vlastního bratra.
Paradox však nastává, když pozorování že z pohledu putujícího dvojčete je to Země, která se vzdaluje rychlostí velmi blízkou světlu, a proto by musel stárnout pomaleji právě její bratr.
Paradox cestování časem
Také známý jako Grandfather Paradox, je to velmi oblíbený paradox. Pravděpodobně to formuloval spisovatel Sci-fi René Barjael ve svém román Bezohledný cestovatel z roku 1943, ačkoli jiní autoři jako Mark Twain ji prozkoumali již dříve.
Paradox pramení z toho, že muž cestuje časem, vrací se do minulosti a dokáže zavraždit otce své matky, tedy svého dědečka, než potká babičku a počne matku.
Takto by se jeho matka nikdy nenarodila a on sám tedy také ne, takže se nemohl vrátit v čase a zavraždit svého dědečka a umožnit mu setkání s babičkou a početí jeho matky, která ho později počne jeho. což mu umožnilo cestovat zpět v čase a zavraždit svého dědečka a tak dále.