Vysvětlíme, co je vůle, její význam ve filozofii, v právu a její vztah k povinnosti. Také síla vůle.
Jaká je vůle?
Vůle je schopnost jednotlivce přijímat rozhodnutí a uspořádat si vlastní chování, tedy disponovat se s autonomie. Proto věci, které děláme dobrovolně, jsou ty, které děláme s plným úmyslem je dělat, na rozdíl od toho, co děláme nedobrovolně.
Toto slovo pochází z latiny závěti, odvozené od sloves letěl jsem ("Chtít"), takže je úzce spojena s touhou, tedy s tím, co bychom chtěli udělat nebo dosáhnout, a tedy s tím, co navrhujeme. Proto mluvíme o „dobré vůli“ nebo „zlé vůli“, když se věci dělají, když říkáme, že byly vykonány s myšlenkou konat dobro nebo že dopadly dobře, nebo naopak konat zlo nebo bez ohledu na to, jak ukázat se.
Je také běžné odkazovat se na „poslední vůli“ nebo závěť: dokument, který specifikuje přání osoba že zemřel, zejména s ohledem na jeho majetek a peníze. Nebo také o "boží vůli", která by se stala příkazem Božím, tedy toho, co Bůh chce, aby se stalo a co se tedy musí stát.
Vůle je vždy spojena se svědomím, jasnozřivostí a vlastními rozhodnutími, takže to, co se děje pod nátlakem nebo působením látek, není považováno za dobrovolné. Vůle je nutně výrazem subjektivity lidí.
Síla vůle
Síla vůle je schopnost udržet požadované chování nebo trvat na tom, dokud se něco, co člověk chce, nezhmotní. Jinými slovy, je to houževnatost, naléhání, odhodlání. Lidé s velkou vůlí se dokážou rozhodovat a držet se dobrovolně a pevně, bez přílišného váhání a lítosti, a především bez váhání a vzdání se před dosažením úkolu.
Například ke změně toho vlastního je potřeba hodně vůle zvyky jiní, protože jakmile je člověk zvyklý dělat něco udržitelným způsobem, je potřeba hodně přerušit tradici a najít novou. To je důvod, proč se například kuřáci tak těžce zbavují tohoto zlozvyku, i když vědí, že je škodlivý pro ně i pro jejich blízké.
Čím větší síla vůle, tím snazší bude zlomit a/nebo udržet návyky. Síla vůle je však spojena s úrovněmi psychické energie, takže ne vždy máte stejnou schopnost uplatnit svou vlastní vůli. Je známo, že špatná strava, nedostatek spánku a emoční neklid mají velký vliv na dostupnou sílu vůle.
Will ve filozofii
Rousseu ve své „společenské smlouvě“ upřednostnil vůli lidu před vůlí panovníka.Vůle byla od starověku ústředním prvkem ve filozofických úvahách o lidstvo. Sám Platón (asi 427-347 př. n. l.) o něm ve starověkém Řecku mluvil jako o sídle odpovědnost individuální. Jeho žák Aristoteles (384-322 př. n. l.) dal vůli do souvislosti s etika, propojující ctnost.
To by byl základ pozdějšího křesťanského myšlení, jehož doktrína předpokládala, že Bůh obdařil lidské bytosti svobodnou vůlí, tedy autonomií a svobodnou vůlí žít svůj život, a proto by je na jeho konci soudil.
V této filozofické tradici je tedy myšlenka vůle úzce spojena s představou vůle Svoboda, protože vůle se uplatňuje pouze tehdy, když se můžeme svobodně rozhodnout.
Pozdější myslitelé jako René Descartes (1596-1650) dodávají, že vědomé volby lze činit pouze tehdy, jsou-li k dispozici úplné informace k posouzení, takže čím je vůle osvícenější nebo vzdělanější, tím je svobodnější. Toto je ideál renesance a z Ilustrace narozený v Evropě.
Jiní filozofové jako Baruch de Spinoza (1632-1677), Immanuel Kant (1724-1804) a Arthur Schopenhauer (1788-1860) zasvětili velkou část své práce vůli, přičemž druhý z nich začal postulovat, že je to „ realita poslední “, který je základem světa smyslů.
Francouz Jean-Jacques Rousseau (1712-1778) ze své strany navrhl v r. Společenská smlouva koncept „obecné vůle“, která by se stala vůlí lidu, čímž by se vůlí krále, která byla tradičně považována za božský mandát, na důležitosti vytlačila hlasem mas, v nichž moc sídlí v lidu. moderní demokracie.
Jak vidíme, jde o široce diskutovaný pojem v západní filozofii, kterým se analytická filozofie a psychologie zabývají dodnes.
Vůle a povinnost
Ve filozofických úvahách Němce Immanuela Kanta byla vůle vždy měřena tím, co křtil jako kategorické imperativy, což jsou autonomní přikázání jednotlivce, aniž by je zprostředkovávala nějaká ideologie či ideologie. náboženstvía tím se řídí lidské chování v jeho nejrozmanitějších projevech.
Tímto způsobem Kant navrhuje rozlišovat mezi vůlí, která jedná z povinnosti, a vůlí, která jedná podle povinnosti, tedy mezi těmi, kteří se řídí pravidly proto, že se bojí trestu, nebo proto, že byly uloženy zvenčí, ti, kteří se rozhodnou dodržovat pravidla, to znamená, že se rozhodnou jednat v souladu s ustanoveními zákona pravidla.
Kant tedy zkoumá povahu etiky a toho, co je dobré, počínaje pojmem vůle. Dochází k závěru, že „svatá“ vůle, tedy to, co jedná, aniž by bylo ovlivněno individuálními sklony či sklony, není dobré, protože jedná z povinnosti, ale spíše „jedná z povinnosti, protože je dobré“.
Vůle v zákoně
V právním světě je vůle chápána jako lidský záměr, založený na myšlence, že všechno občan je schopen svobodně předpokládat, co dělá, a rozlišovat právní důsledky, které by to mělo.
Ve skutečnosti je jednou z věcí, které se každé trestní řízení snaží zjistit, jaká byla vůle obviněného, bez ohledu na to, zda trestný čin skutečně spáchal či nikoli; trestný čin spáchaný s plnou vůlí je vždy závažnější než trestný čin spáchaný náhodně nebo z donucení. Pro jednostranné právní úkony se však používá pojem vůle, u dvoustranných úkonů souhlas.