• Co je to dramatický žánr?
• Charakteristika dramatického žánru
• Dramatické subžánry
• Prvky dramatického žánru
• Struktura dramatického díla

Vysvětlíme, co je to dramatický žánr, jeho prvky, podžánry a charakteristiky. Také jaká je struktura dramatického díla.

V dramatickém žánru jsou texty určeny k inscenování.

Co je to dramatický žánr?

v umění Y literatura, mluvíme-li o dramatickém žánru, máme na mysli divadelní žánr, tzv drama (z řečtiny drama, "Akce" nebo "výkon"). Jedná se o žánr, který je charakteristický tím, že představuje situace skrz dialog a činy znaky, buď v text psaný (divadelní „scénář“) nebo v jevištním představení (divadelní „inscenace“).

Nicméně na rozdíl od jiných literární žánry a narativní, události dramatického žánru se odehrávají v nepřetržité přítomnosti, před očima diváka a bez zprostředkování vypravěč příběhů jakéhokoli druhu.

Ačkoli je běžné zacházet s pojmy drama a divadlo jako se synonymy, mnoho odborníků poukazuje na určité rozdíly:

• Drama: Vztahuje se konkrétně k písemné části tohoto umění, tedy k literárnímu žánru, je to tedy výsledek dramatika.
• Divadlo: Zahrnuje hranou část, tj předvádění umění V sobě. Jinými slovy, je to práce divadelního režiséra.

Oba aspekty jsou však spojeny a jsou neoddělitelné, pokud jde o uvažování o tomto typu uměleckého ztvárnění.

Dramatický žánr měl svůj původ v řecký starověk, konkrétně v kultu Dionýsa, boha vína a radosti, jehož oslavy spočívaly ve zpěvu chvalozpěvů a později v ztvárnění mytologických scén.

Divadlo se stalo základní součástí vzdělání Inspirovali se řecká občanka a její velcí dramatici jako Thespis (asi 550–500 př. n. l.), Aischylos (asi 526–455 př. n. l.), Sofokles (496–406 př. n. l.) a Euripides (asi 484–406 př. n. l.). postavami a anekdotami jejich náboženské tradice vybudovat rozsáhlé a hluboké dílo, které do značné míry stále přežívá.

Později se drama zdědilo do Říma, jehož velkými kultisty žánru byli Plautus (254-184 př. n. l.), Terence (185-159 př. n. l.) a Seneca (4 př. n. l.-65 n. l.). Po důležité přestávce během středověký Christiane, divadelní tradice byla znovu převzata v r Evropa v průběhu 11. a 12. století, kdy se komedie psaný latinsky a inscenace pasáží z křesťanského evangelia.

První hrát si Celé španělsky bylo napsáno „Auto de los Reyes Magos“, anonymní dílo napsané ve třináctém století, ze kterého se dochovalo přibližně 147 veršů.

Charakteristika dramatického žánru

Dramatický žánr se vyznačuje následujícím:

• Staří Řekové nazývali jakoukoli formu herectví „drama“ bez ohledu na její obsah. Jeho současný ekvivalent by byl „divadlo“. Neměli bychom zaměňovat toto použití termínu s tím, co dnes chápeme pod pojmem „dramatický“, tedy spojený s tragédií a emocionálním utrpením.
• Přestože má a literární text základní, je určen především k inscenování, tedy k hraní na jevišti. Z tohoto důvodu má dramaturgický text náznaky a značky, které vedou k zobrazení, i když to druhé ponechává na interpretaci režiséra hry.
• Představuje soubor akcí, které jsou součástí příběhu, ale na rozdíl od příběhu příběh dělá to v bezprostřední přítomnosti, to znamená, že se děje před divákem a většinou mu chybí nejrůznější vypravěči.
• Dramatický žánr kombinuje literární umění a divadelní umění a je považován za jeden z nejsilnějších uměleckých žánrů v západní tradici.

Dramatické subžánry

Komedie se může uchýlit k výsměchu nebo nadsázce.

Po celou dobu došlo k Dějiny, mnoho způsobů, jak klasifikovat a rozdělit dramatický žánr, některé typické pro dobu jeho vzniku, jako ty, které navrhl Aristoteles (384-322 př.n.l.) ve svém Poetika, a další mnohem později, které ukazují vývoj divadla v průběhu staletí.

V současné době se má za to, že existuje sedm hlavních dramatických žánrů, které se rozlišují mezi realistickými (připojenými k věrohodnému) a nerealistickými (které berou licence od reality), a jsou to:

• The tragédie. Realistický žánr s velkou tradicí na Západě, který se věnuje vyprávění o pádu slavných postav, aby pohnul veřejností jejich utrpením. Jasným příkladem toho jsou klasické řecké tragédie, jako kupř král Oidipus Sofokla.
• The komedie. Realistický žánr, protějšek tragédie, neboť se zabývá vulgárními, obyčejnými a obyčejnými postavami, reprezentovanými zesměšňováním či zveličováním jejich rysů, dojímá diváky k smíchu či soucitu. K tomu dochází z identifikace s postavou, která v mnoha případech může poukazovat na moralistické pozadí, protože se snaží opustit nějaký druh učení. Dokonalým příkladem komedie jsou kousky Francouze Moliéra (1622-1673), jako např. Lanýž nebo Lakomec.
• Ten kousek. Realistický žánr, charakterizovaný vystavováním běžných postav složitým situacím a extrémním zážitkům, které však nemusí nutně způsobit proměnu vnitřního fóra postavy. Příkladem toho je Dům pro panenky od Skandinávce Henrika Ibsena (1828-1906).
• The tragikomedie. Realistický žánr, archetypálních nebo dokonce stereotypních protagonistů, kteří v průběhu díla sledují nějaký typ ideálu: úspěch, lásku atd. Jak už název napovídá, spojuje tragické a komické prvky do složité anekdoty, která navíc otevírá sarkasmus a parodii. Příkladem toho je Tragikomedie Calisto a Melibea od Fernanda de Rojas (asi 1470-1541).
• Melodrama. Nerealistický žánr, který vypráví složité anekdoty s postavami obdařenými přehnanými emocionálními reakcemi, které za doprovodu hudby a dalších divadelních „efektů“ hledají u diváka povrchní emocionální odezvu. Od 17. století existuje především jako žánr opery, později v rozhlase, filmu a televizi. Dobrým příkladem toho je Pagliacci od Ruggera Leoncavalla (1857-1919) popř Madame motýlka od Giacoma Pucciniho (1858-1924).
• Didaktická práce. Nerealistický žánr, prezentovaný veřejnosti formou reflexe resp sylogismus, a že pochoduje ve snaze o a výuka nebo a učení se, prostřednictvím jednoduchých postav a složité anekdoty. Dokonalým příkladem toho je Kavkazský křídový kruh od Němce Bertolta Brechta (1898-1956).
• Ta fraška. Nerealistický žánr, který využívá prvky jakéhokoli jiného z dramatických žánrů, aby své postavy přivedl ke kresleným či symbolickým situacím, často fungujícím jako parodie. Z určitého úhlu pohledu nejde o pohlaví samo o sobě, ale o postup přivlastňování druhých. Příkladem podvodu je Čekání na Godota od Samuela Becketta (1906-1989).

Kromě těchto sedmi existuje proměnlivý počet vedlejších podžánrů, považovaných za přechodné nebo specifické trendy v historii žánru, jako je absurdní divadlo, divadlo krutosti, existencialistické divadlo atd.

Prvky dramatického žánru

Fiktivní místo může být reprezentováno scénickými nebo imaginárními prvky.

Dramatický žánr se skládá z různých prvků, a to jak pro jeho psaní, tak pro jeho jevištní ztvárnění:

• Akce. Soubor akcí a výměn, které se odehrávají na jevišti během představení hry a ne všechny jsou nutně zahrnuty v psaném textu. Obecně platí, že akce tvoří děj hry, tedy příběh, který se nám odehrává před očima.
• Prostorovost. Fiktivní scéna nebo místo, kde se hra odehrává, reprezentované prostřednictvím reálných scénických prvků (kulisy, nástroje atd.) nebo imaginárních (těch, které se „objevují“ prostřednictvím představení).
• Dočasnost. V práci dvě velmi odlišné formy počasí, což je doba díla, to znamená doba, na kterou se vztahuje rozvinutí akce, a která může být minuty, týdny, měsíce nebo roky, v závislosti na vyprávěné anekdotě; a čas představení, což je skutečný čas, který je potřeba k vyprávění anekdoty, tedy trvání pořadu, obvykle mezi jednou a třemi hodinami.
• The znaky. Každý herec na jevišti ztělesňuje postavu z anekdoty podle toho, co je uvedeno ve scénáři. Postavy mohou být hlavními hrdiny nebo vedlejšími postavami a mohou být prezentovány veřejnosti v doprovodu kostýmů, nebo ne. V řeckém starověku herci používali masky, které dávaly jasně najevo, jakou postavu ztělesňují.
• The konflikt. V každém dramatickém díle je konflikt, který je zdrojem napětí v příběhu, to znamená, že generuje napětí a touhu hru dále rozjímat (nebo ji číst). Tento konflikt vzniká z přání hlavního hrdiny a jeho setkání s realitou zbytku postav, tedy když se v ději střetnou dva nebo více světonázorů.

Struktura dramatického díla

Dramatická díla se mohou lišit struktura, ale obecně jsou strukturovány:

• Akty: Jsou to velké celky, v nichž je dílo segmentováno, oddělováno od sebe zlomem (přestávkou) představovaným spouštěním opony, tmavým nebo podobným mechanismem.
• Scény: Jedná se o jednotky, do kterých je rozděleno každé dějství a které odpovídají přítomnosti určitých postav nebo prvků na jevišti, to znamená, že jsou určeny vstupem nebo výstupem herců na jeviště.

Hra může mít 2, 3, 5 nebo až 7 nebo více aktů, každé s různým počtem scén.

Na druhou stranu, řečeno v narativních pojmech, je divadelní dílo rozděleno podle klasické aristotelovské vize na tři jasně diferencované segmenty: začátek, vývoj a konec.

• Zpočátku to odpovídá představení postav a konfliktu, obecně z opačných pozic, které jsou nabízeny veřejnosti.
• Vývoj odpovídá komplikaci o spiknutí, přivádějící postavy do rozhodující konfrontace nebo do krajní situace, kdy příběh dosahuje maximálního bodu napětí.
• Rozuzlení odpovídá vyřešení konfliktu a představení nového řádu věcí, který řeší napětí a zajišťuje konec díla.