Vysvětlíme historii chemie, její počátky, vztah k alchymii a jak vznikla moderní chemie.
Historie chemie
The chemie jeden z vědy nejvíce transcendentální, které má k dispozici lidská bytost. Jeho Dějiny sahá do dob dávno před pojem sama o sobě "vědy", protože zájem našeho druhu pochopit, co hmota je skoro tak starý jako civilizace sama. To znamená, že chemické znalosti existovaly od r prehistorie, i když s jinými jmény a organizovanými velmi odlišnými způsoby.
Ve skutečnosti prvním chemickým projevem, který nás zaujal, byl vznik ohně před více než 1 600 000 lety. Jak dnes říkáme spalování, byl studován a možná replikován našimi předky tohoto druhu Homo erectus.
Od chvíle, kdy jsme se naučili produkovat oheň a zacházet s ním podle libosti, buď k vaření jídla, nebo mnohem později k tání kovy, péct keramiku a provádět další činnosti, nový svět fyzické přeměny Y chemikálie bylo na dosah a s ním i nové chápání podstaty věcí.
První teorie o složení hmoty vznikly v r Starověk, dílo filozofů a myslitelů, jejichž hypotéza byly založeny jak na pozorování z Příroda, jako v jeho mystickém nebo náboženském výkladu. Jeho účelem bylo vysvětlit, proč různé látky, které tvoří svět, mají různé vlastnosti a kapacity pro transformaci, identifikovat jejich základní nebo primární prvky.
Jedna z prvních teorií, která se snažila na toto dilema odpovědět, vznikla v Řecku v 5. století před naším letopočtem. C., dílo filozofa a politika Empedoklesa z Agrigenta, který navrhl, že by měly existovat čtyři základní prvky (čtyři jako roční období) hmoty: vzduch, Voda, oheň a země, a že různé vlastnosti věcí závisely na poměru, ve kterém byly smíchány.
Tato logika sloužila k tomu, že později Hippokratova škola řecké medicíny navrhla svou teorii čtyř humorů, které tvořily lidské tělo (krev, hlen, černá žluč a žlutá žluč). Na druhé straně slavný filozof Aristoteles (384-322 př. n. l.) později přidal éter neboli kvintesenci jako čistý a prapůvodní prvek tvořící hvězdy a hvězdy nebeské klenby.
Nejdůležitějším předchůdcem chemie ve starověkém Řecku byl filozof Demokritos z Abdery (asi 460 až 370 př. n. l.), který jako první navrhl, že hmota se skládá z minimálních a základních částic: atomy (z řečtiny atomu, "Nedělitelné" nebo "bez částí").
Pozdější filozofové vzali idea že on vesmír je tvořena nezničitelnými částicemi, zatímco různí starověcí indičtí myslitelé došli k podobným závěrům.
Nebyla to však vize, která převládala po staletí, ale spíše ta, kterou navrhli křesťanství, mezi jehož zájmy nepatřilo pochopení hmoty, jako spíše spása lidské duše. To znamená, že pro ni Bůh stvořil vše, co existuje, a to stačí.
Proto by se další krok v dějinách chemie neměl hledat na Západě, ale v kvetoucích arabských národech, perských i muslimských, dědicích esoterických znalostí starověké Mezopotámie a starověkého Egypta. Odkazujeme na alchymie.
Alchymie byla protodisciplína zrozená na východě, předchůdce moderní chemie. Kombinace mystických přesvědčení o existenci kamene mudrců, schopného přeměnit určité materiály na zlato, s experimentální kombinací různých látekalchymisté vytvořili velkou část nástrojů, které dnes používáme v chemických laboratořích.
Tak se slavní alchymisté jako Al-Kindi (801-873), Al-Biruni (973-1048) nebo slavný Ibn Sina či Avicenna (asi 980-1037) naučili látky tavit, destilovat a čistit. Objevili také materiály jako alkohol, louh sodný, vitriol, arsen, vizmut, kyselina sírová, kyselina dusičná a mnohé další, zejména kovy a soli, které byly spojovány s nebeskými hvězdami a kabalistickou a numerologickou tradicí.
Ačkoli byli alchymisté na křesťanském Západě odsuzováni, jejich znalosti nakonec pronikly dovnitř Evropa a zachránili je filozofové a myslitelé, zejména ti, kteří se zajímali o jejich experimenty při hledání elixíru věčného života nebo přeměny olova na drahé kovy.
Když se kolem 15. století znovuzrodil Západ, znovuobjevil znalosti starověku, nový způsob chápání realita vařil: a myslel sekulární, racionální a skeptický, který nakonec dal vzniknout myšlence vědy a který přejmenoval alchymické dědictví na chemii.
Podoba renesančních textů jako např Novum Lumen Chymicum ("Nové světlo chemie") v roce 1605 od Poláka Michela Sedziwoje (1566-1646); Tyrocium Chymicum ("Praxe chemie") v roce 1615, Jean Beguin (1550-1620); nebo zvláště Ortus Medicinae ("Původ medicíny") v roce 1648 od Holanďana Jana Baptisty van Helmonta (1580-1644) ukazují posun paradigmatu mezi alchymií a vlastní chemií.
Tento přechod byl formálně dokončen, když anglický chemik Robert Boyle (1627-1691) navrhl metoda řádně vědecky experimentální ve své práci Skeptický chymista: aneb chymiko-fyzické pochybnosti a paradoxy („Skeptický chemik: aneb pochybnosti a chemicko-fyzikální paradoxy“). Proto je považován za prvního moderního chemika a jednoho ze zakladatelů oboru.
Od té doby šla chemie jako věda, což vedlo k mnoha po sobě jdoucím hypotézám a teoriím, které jsou dnes mnohé zavrženy, jako je například flogistonová teorie z konce sedmnáctého století. Byly však objeveny i první chemické prvky.
Jeho první systematické popisy pocházejí z počátku 18. století. Například tabulka afinity E. F. Geoffroye z roku 1718 byla předchůdcem tzv. periodická tabulka prvků který se objevil v 19. století, dílo Rusa Dmitrije Mendělejeva (1834-1907).
Během 18. století probíhala vyšetřování velkých zakladatelů moderní chemie, jako byli Georg Brandt (1694-1768), Michail Lomonosov (1711-1765), Antoine Lavoisier (1743-1794), Henry Cavendish (1731-1810) nebo fyzik Alessandro Volta (1745-1827).
Jeho příspěvky byly rozmanité a velmi významné, ale mezi nimi vyniká oživení atomová teorie v roce 1803 díky práci Angličana Johna Daltona (1766-1844), který ji přeformuloval a přizpůsobil chápání moderní doby. Tento příspěvek byl tak transcendentní, že chemie 19. století byla rozdělena mezi ty, kteří podporovali Daltonovu vizi, a ty, kteří ne.
První z nich však pokračovala a aktualizovala atomovou teorii v pozdějších letech, čímž položila základy pro atomové modely současníků, které se objevily ve dvacátém století, a pro pochopení, které máme o fungování hmoty dnes. Zásadní v tom bylo i studium radioaktivity, jehož průkopníky byli Marie Curie (1867-1934) a její manžel Pierre Curie (1859-1906).
Díky těmto objevům a objevům, které učinili ve 20. století vědci jako Ernest Rutherford (1871-1937), Hans Geiger (1882-1945), Niels Bohr (1885-1962), Gilbert W. Lewis (1875-1946) , Erwina Schrödingera (1887-1961) a mnoha dalších začal tzv. atomový věk.
Toto nové období mělo své úspěchy (např nukleární energie) a jeho hrůzy (jako např atomová bomba), čímž zahájili netušenou kapitolu v dějinách chemie, která lidstvu umožnila hluboké a revoluční pochopení hmoty, o jakém by se nikdy předtím ani nesnilo.